Schor, Jan Ferdinand
(pokřtěn 24. června 1686, Innsbruk – 5. ledna 1767, Praha)
Něm. Johann Baptist Ferdinand Schor (Ssor). Tyrolský architekt, inženýr, autor scénických dekorací, malíř, autor nástěnných maleb, kvardraturista, autor předloh pro grafické listy. Usazený a činný v Praze.
Příslušník rozvětvené tyrolské umělecké rodiny. Syn malíře Egidia Schora (1627–1701). Jeho matka Barbara byla dcerou tyrolského dvorního stavitele Christopha Gumppa ml. (1600–1672). Jan Ferdinand tedy byl bratrancem malířů Johanna Martina Gumppa st. (1643–1729) a Johanna Antona Gumppa (1654–1719).
Od dětství se učil u svého otce, který jej vedl jak k volné kresbě, tak i ke kresbě geometrické, k projektování architektury a perspektivy. V sedmi letech prý překreslil celý Vignolův traktát. V deseti letech začal navštěvovat školy. Někdy v té době také přišel o oko, když neopatrně manipuloval se střelným prachem. Po otcově smrti se školil v historické malbě u malíře Josefa Waldmanna (1676–1712) v Innsbrucku.
V letech 1705–1708 pobýval v Římě. Podle Jahnových zpráv tu našel přátelskou podporu u malířů Michelangela Riccioliniho (1654–1715) a Carla Marattiho (1625–1713), kteří údajně prošli školením u Schorova strýce Johanna Paula Schora (1615–1674) a znali se i s Egidiem Schorem, otcem Jana Ferdinanda. Mladý malíř se pak školil v Riccioliniho a Marattiho dílnách. Podle Jahna byl Schor v kontaktu také s hrabětem St. Martinim (snad příslušník rodiny San Martino di Agliè) a s papežským majorem a nejvyšším inženýrem. Nejvyšším papežským inženýrem mohl být míněn Nicola Zabaglia (1664–1750), inženýr huti sv. Petra a autor známého traktátu o lešenářských konstrukcích. Přátelství jej prý pojilo i s rytci Nicolasem Dorignym (1652/1658–1746) a Johannem Jakobem Freyem (1681–1752). Podle svého dopisu z roku 1751 se během římského pobytu prý učil především kreslit, protože malba mu příliš nevyhovovala.
Po návratu z Říma nakrátko působil v Tyrolích. Spolupracoval zde se svým vzdáleným synovcem a architektem Johannem Martinem Gumppem ml. (1686–1765) na provedení Božího hrobu v premonstrátském klášteře Wilten. Pro knížete biskupa Kaspara Ignaze von Künigl (1671–1747) zřídil a vyzdobil operní divadlo v jednom ze sálů biskupské rezidence v Brixenu.
Asi kolem roku 1709 přišel Schor do Prahy. Pro bosé karmelitány tu provedl Boží hrob a další. Pro dominikány namaloval dekorace pro oslavu svatořečení papeže Pia V. (1504–1572). Ke svatořečení dominikánského světce došlo 22. května 1712. Další práce odvedl také pro theatiny, minority a další objednavatele. Pracoval také pro františkány u Panny Marie Sněžné, pro které namaloval oltářní obraz archanděla pro kapli sv. Michala.
Dne 29. května 1713 byl Schor ve staroměstském kostele Panny Marie na Louži svědkem při křtu Marie Adély, dcery německého, v Praze usazeného malíře Šebestiána Zeillera (1683–1713). S Zeillerem se snad seznámil již v Římě, kde se tento malíř před rokem 1706 údajně školil v Marattiho ateliéru.
V roce 1715 navrhl titulní list právnické dizertace, který představuje hraběte Václava Jana Nostice (Jana Oty Václava z Nostic?), předávajícího knihu Spravedlnosti. List vyryl Baltazar van Westerhout (1656–1728).
Mezi tím, 23. dubna 1714, se Schor v novoměstském kostele sv. Štěpána oženil s Polyxenou (Polexinou) Ludmilou, vdovou po malíři Janu Valeriánu Callotovi (1673–1713). Svědkem na svatbě by sochař Ferdinand Maxmilán Brokof (1688–1731). Dne 20. března 1715 mu byla udělena městská práva na Novém Městě pražském. Dne 10. června 1716 koupil za 1.800 zl. dům naproti kostelu sv. Martina. Tento dům již 30. dubna 1720 prodal za 1.880 zl. Mezitím, k roku 1719, vedl spor s novoměstským malířským cechem, kterému dlužil na cechovních poplatcích 15 zl., mimo jiné i za svého učedníka. K 13. března 1719 se s cechem srovnal.
Před beatifikací sv. Jana Nepomuckého v roce 1721 provedl velkou fresku na západní stěně katedrály sv. Víta (ve starší literatuře se vznik malby klade do roku 1729, malbu však zachycuje mědiryt Theatrum honoris Michala Jindřicha Rentze (1698–1758) a Jana Daniela de Montalegre (1697–1768) z roku 1722, představující slavnostní průvod a dekorace u příležitosti beatifikace sv. Jana Nepomuckého). Pro oslavu beatifikace sv. Jana Nepomuckého v roce 1721 vytvořil také dočasné dekorace s architekturou v gotizujícím stylu, zřízené u katedrály sv. Víta. Podle Jahna k tomuto účelu prý také sám dodal emblémy a alegorie.
Roku 1723 se zapojil do příprav korunovační cesty císaře Karla VI. Na objednávku hraběte Františka Václava z Trauttmansdorffu (1677–1753), správce císařského hřebčína, navrhl pro návštěvu panovníka v Kladrubech nad Labem provizorní zahradní letohrádek. Stavba zaklenutého osmibokého sálu s přilehlými pokoji a kabinety byla zhotovena ze dřeva. Stěny byly potaženy plátnem, na kterém byla namalována architektura a štuky. Zahradu prý Schor vyzdobil i dalšími efemérními stavbami – terasami, pergolami, fontánami, perspektivně malovanými grotami a zahradními prospekty (Jahn 1775, s. 154).
Provedl též vyobrazení korunovace v pražské katedrále, holdování ve sněmovně a hostiny v korunovačním sále (Jahn 1775, s. 154). Velkoformátové perspektivní kresby provedl také pro hraběte Althana. Pro polního maršála barona Damiána Jana Filipa ze Sickingen (1665–1730, polním maršálem od roku 1723) nakreslil Mannheim a další pevnosti. Asi z roku 1723 je i úprava hlavního oltáře v malostranském karmelitánském kostele Panny Marie Vítězné.
Pro různé šlechtice navrhoval kašny, kaskády, saly terreny, grotty a úpravy staveb. Pro nejvyššího zemského maršálka hraběte Jana Josefa z Valdštejna (1684–1731) upravil zahradu v Duchcově, pro hraběte z Vrbna zahradu v Hořovicích, pro hraběte Ferdinanda Maxmiliána Františka z Morzinu (1693–1763) zahradu v Dolní Lukavici.
Od dvacátých let se věnoval teorii architektury. Zabýval se také pevnostní architekturou a vodními díly. V roce 1725 byl pověřen vedením regulace vltavského toku. Navrhl také první komorová zdymadla. Zachovaly se tři jeho teoretické spisy, sepsané mezi léty 1747–1751 (Univerzitní knihovna v Innsbrucku, Památník národního písemnictví a knihovna kláštera Teplá).
Dne 30. dubna 1725 Jan Ferdinand Schor koupil od Ferdinanda z Říčan za 2.700 zl. trojpodlažních dům U dvou červených zvonečků na jižní straně ulice Na příkopě, dnešní Národní třída (čp. 38). Dům se tedy musel nacházet poblíž domu naproti kostelu sv. Martina, který manželé Schorovi vlastnili v letech 1716–1720. Z kupní ceny měl umělec při koupi složit 200 zl. v hotovosti a poskytnou obrazy v hodnotě dalších 200 zl. Část domu a stáj byly pronajímány. Uvedený dům byl nejhodnotnějším a také nejvýnosnějším domem Nového Města Avšak i tento dům záhy, již 30. července 1726, Schor prodal, a to za pouhých 2.250 zl. V tereziánském katastru z let 1725–1726 je profesor uveden jako inženýr a malíř, který si malováním vydělal 300 zl. (Herain 1915; Sekyrka 2021).
Od roku 1726 působil jako pedagog na Stavovské inženýrské škole v Praze. Zažádal si o profesuru za nemocného vojenského inženýra Kristiána Josefa Willenberga (1676–1731). Stavovský sněm mu 1. března 1726 přiřkl provizorní profesuru a dílčí plat 400 zl. Po Willenbergově smrti mu byl přidělen celý plat. Dne 9. března 1751 se stal řádným profesorem.
V roce 1726 Schor vlastnil již dům U zlatého věnce na staroměstském Malém náměstí (čp. 384/I), v němž také vyučoval své žáky. Dne 27. listopadu 1727 se ovdovělý profesor, tehdy již staroměstský měšťan, podruhé oženil, a to s Marií Františkou (†1759), pozůstalou dcerou vojenského hejtmana Jana Kušelna, s níž se mu pak narodilo několik dětí.
Snad v roce 1729 Schor navrhl pro pražského arcibiskupa Františka Ferdinanda z Khünburgu (1651–1731) nedochované plány na gotizující dostavbu katedrály (Podlaha 1924).
Pro irské františkány namaloval freskovou technikou iluzivní hlavní oltář v novoměstském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie. Stalo se tak zřejmě před znovuvysvěcením kostela v roce 1736. V roce 1738 vznikla podle Schorových plánů kaple Božího hrobu. Ve válečných letech 1741, 1744 a 1756 se účastnil opevňovacích prací.
Kolem roku 1760 namaloval fresky v kostele sv. Tomáše Becketa v Nové Cerekvi. Kolem roku 1768 prý provedl také nedochovanou fresku ve staroměstském paláci Goltz-Kinských.
Schorovým žákem byl malíř Jan Jakub Quirin Jahn (1739–1802), ze stavitelů pak Anton Müller (1731–1786) a Anton Schmidt (1723 – po roce 1783?).
Umělec byl pohřben ve staroměstském dominikánském kostele sv. Jiljí.
Dílo
1708, Wilten, klášter premonstrátů, kostel sv. Vavřince a sv. Štěpána
Boží hrob (ve spolupráci s Johannem Martinem Gumppem ml.)
kolem 1708, Brixen, biskupská rezidence
jevištní dekorace pro dvorní divadlo
1720 (?), Praha – Nové Město, Michnovský letohrádek (Amerika)
Oslava věd a umění, malovaná architektura, nástropní malba v sálu
1721, Praha – Pražský hrad, katedrála sv. Víta
Oslava Nejsvětější Trojice a českých patronů, nástěnná malba na průčelí katedrály (roku 1757 byla malba silně poškozena bombardováním při obléhání Prahy pruskou armádou, na jejím místě v letech 1771–1772 namalována Josefem Kramolínem a Josefem Hagerem nová malba, v průběhu 19. století silně poškozená malba zanikla při dostavě katedrály, srov. Jiřík 1901)
1721, Praha – Pražský hrad, katedrála sv. Víta
dočasné dekorace ke slavnost blahořečení sv. Jana Nepomuckého před katedrálou
kolem 1722, Praha – Vyšehrad, staré proboštství
malířská výzdoba sálu (výrazně poškozená)
1723, Kladruby nad Labem, císařský hřebčín, zahradní pavilon
návrh pavilonu a jeho výzdoby pro návštěvu císaře
třicátá léta 18. století, Hořovice, zámek
Oslava věd a umění (mytologické náměty, iluzivní architektura), alegorická malba nad hlavním schodištěm (autorství není doloženo, připisováno Janu Ferdinandu Schorovi)
před rokem 1736, Praha – Nové Město, františkánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie
iluzivní architektura hlavního oltáře, nástěnná fresková malba (zaniklá)
1760, Nová Cerekev, kostel sv. Tomáše Becketa
iluzivní oltář a nástropní malby
Literatura
[Johann Quirin Jahn?], Joh. Ferd. Schor, in: Franz Martin Pelzel (ed.), Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstlern, nebst kurzen Nachrichten von ihren Leben und Werken II, Prag 1775, s. 151–165; [Franz Lothar Ehemant], Etwas zur Kunstgeschichte Böhmens, in: Joseph Dobrowsky (ed.), Böhmische Litteratur auf das Jahr 1779 I/3, Prag 1779, s. 203–235 (229); Johann Heinrich Füssli, Allgemeines Künstlerlexikon, oder Kurze Nachricht von dem Leben und den Werken der Maler, Bildhauer, Baumeister, Kupferstecher, Kunstgiesser, Stahlschneider… II, Zürich 1779, s. 610; Gottfried Johann Dlabacž, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien III, Prag 1815, sl. 64–66; Georg Kaspar Nagler, Neues allgemeines Künstler-Lexicon oder Nachrichten aus dem Leben und den Werken der Maler, Bildhauer, Baumeister, Kupferstecher, Formschneider, Lithographen, Zeichner, Medailleure, Elfenbeinarbeiter, etc. XV, München 1845, s. 503; Constantin von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich XXXI, Wien 1876, s. 234–238; Karel Boromejský Mádl, K. I. Dienzenhoferova Amerika, Praha 1897; František Xaver Jiřík, Bývalé prozatímní průčelí chrámu sv. Víta v Praze, Časopis Společnosti přátel starožitností českých 9, 1901, s. 13–15; Albert Vojtěch Velflík, Dějiny technického učení v Praze I, Praha 1906, s. 65–84; Heinrich Hammer, Die Entwicklung der barocken Deckenmalerei in Tirol (= Studien zur deutschen Kunstgeschichte 159), Strassburg 1912, s. 114–130; Karel Vladimír Herain, České malířství od doby rudolfinské do smrti Reinerovy. Příspěvky k dějinám jeho vnitřního vývoje v letech 1576–1743, Praha 1915, s. 31, 40, 43, 97, 100–101, 116, 120–124, 126, 132, 140; Antonín Podlaha, Ehemantova zpráva z r. 1775 o nezvěstných plánech Schorových na dostavění chrámu Svatovítského, Památky archeologické 34, 1924, s. 232–234; Josef Petřík, Jan Ferdinand Schor, Technický obzor 36, 1926, s. 89–90; Otto von Lutterotti, Schor, Johann (Bapt.) Ferdinand, in: Ulrich Thieme – Felix Becker – Hans Vollmer (edd.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart XXX, Leipzig 1936, s. 262–263; Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců II, Praha 1950, s. 435–434; Pavel Preiss, Jan Quirin Jahn a český klasicismus, Sborník Národního musea v Praze, řada A – Historie 12/3, 1958, s. 121–180 (126–131); Viktor Kotrba, Dvěstě let od smrti Jana Ferdinanda Schora, Umění 15, 1967, s. 535–536; František Jílek – Václav Lomič, Dějiny Českého vysokého učení technického I/1, Praha 1973, s. 92–105; Emanuel Poche – Pavel Preiss, Pražské paláce, Praha 1973, s. 161–162; Pavel Preiss, Malíři okruhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, in: Milena Freimanová – Mojmír Horyna – Anna Rollová (edd.), Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu. K 300. výročí narození K. I. Dientzenhofera (katalog Národní galerie v Praze), Praha 1989, s. 146–186 (183–184, č. kat. 172–173); Pavel Preiss, Malířství vrcholného baroka v Čechách, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s. 540–611 (604); Michal Šroněk, Schor, Jan Ferdinand, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II, Praha 1995, s. 739; Dobroslav Líbal – Pavel Zahradník, Katedrála svatého Víta na Pražském hradě, Praha 1999, s. 31–32, 35, 169, 185; Věra Naňková – Pavel Vlček, Schor (Šor, Ssor), Johann Ferdinand, in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 590–592; Silvia Carola Keller, Schor, in: Neue Deutsche Biographie XXIII, Berlin 2007, s. 477–478; Libor Knížek, Malířská výzdoba zámku v Hořovicích (bakalářská práce, Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity), Brno 2007; Jiří Šerých, Michael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz, dvorní rytec hraběte Šporka, Praha 2007, s. 13, 32–35, 101, 361, 443–444, 487, 496; Christina Strunck (ed.), Johann Paul Schor und die internationale Sprache des Barock (= Römische Studien der Bibliotheca Hertziana 21), München 2008; Štěpán Vácha – Irena Veselá – Vít Vlnas – Petra Vokáčová, Karel VI. & Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, Praha 2009, s. 99, 174, 176, 321, 323, 468, 475; Daniela Lunger-Štěrbová, Johann Ferdinand Schor und seine Architekturmanuskripte. Erforschung der theoretischen Quellen seiner Vorlesungen, in: Christina Strunck – Carolin Scheidel (edd.), Palladio, Vignola & Co. in Translation. Die Interpretation kunsttheoretischer Texte und Illustrationen in Übersetzungen der Frühe Neuzeit, Berlin 2020, s. 107–116; Tomáš Sekyrka, „Aby živnosti své k užitku tím lepe hleděti mohli.“ Společenské postavení a majetkové poměry pražských malířů v epoše baroka (= Documenta Pragensia Monographia 41), Praha 2021, s. 30, 42, 147–148, 151, 166; Radka Heisslerová, Malíři Nového Města pražského v období baroka. Edice písemných materiálů novoměstského malířského cechu (= Umění v archivu 7), Praha 2022, s. 63, 85–86, 89, 95, 102, 227–228; Jiří Sankot, Z historie zámeckých zahrad a parku v Dolní Lukavici, Jižní Plzeňsko. Historickovlastivědný sborník muzea jižního Plzeňska v Blovicích 19–20, 2022, s. 24–80.
Externí odkazy
Constantin von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich (BLKÖ); Silvia Carola Keller, Schor, in: Neue Deutsche Biographie (NDB); Petr Voit, Johann (Baptista) Ferdinand Schorr, in: Encyklopedie knihy v českém středověku a raném novověku
Autor | Autorka
Martin Mádl (ÚDU AVČR)
