Nástěnná malba

Obor malířství, monumentální malba na anorganických podkladech, zejména na vápenné omítce, ale též na neomítaném zdivu či kameni. Patří sem tedy i pravěké jeskynní malby, starověké monumentální malířství, ale také graffiti.

Ve středověku a v raném novověku byly nosičem nástěnných a nástropních maleb obvykle omítané zdi, klenby a kupole, v hojné míře pak také omítané dřevěné stropy. Mezi nástěnné či nástropní malby se z technologického hlediska obvykle neřadí malby na dřevěných záklopových či kazetových stropech, ani malby na plátně či dřevěných deskách, umístěné na stropy.

Základními skupinami technik nástěnného malířství v renesanci a baroku jsou malby fresco a malby secco. Při freskové technice se maluje pigmenty rozpuštěnými ve vodě na vlhkou omítkovou (štukovou) vrstvu, nazývanou intonaco. Technika secco spočívá v malbě na suchou omítkovou vrstvu olejovými či temperovými barvami, nebo barvami s vápennými pojidly. Malby provedené v základu technikou fresky se po zaschnutí omítky často retušovaly a dokončovaly technikou secco.

Nástěnné či nástropní malby se obvykle prováděly z lešení. Vyžadovaly velkou zručnost a zkušenosti, jakož i schopnost obrazové projekce na velké plochy. Autoři nástěnných maleb se v 16. až 18. století obvykle specializovali buď na figurální malbu nebo na malbu iluzivní architektury, tzv. kvadraturu. Nástěnné malby se v uvedeném období široce uplatňovaly spolu s plastickou štukovou výzdobou jak v sakrálním prostředí, tak v prostředí profánním, přičemž obě sféry si vytvářely specifické námětové okruhy.

Náměty nástěnných maleb v sakrálním prostředí, které bylo v českých zemích pobělohorské doby téměř výhradně katolické, tedy zejména v kostelech, oratořích a kaplích, obvykle vycházely z biblických, kristologických, mariologických a hagiografických námětů, ale zahrnovaly také symbolické, alegorické a emblematické obrazy. Témata nástěnných maleb často korespondovala se specifickou funkcí liturgického prostoru.

V profánním prostředí se nástěnné malby staly spolu se štukaturami obvyklou součástí výzdoby a distinkčním prvkem reprezentačních prostor v sídlech panovníků a vyšší šlechty, ale také stavovských a městských institucí. Později, zejména v 18. století se nástěnné malby uplatnily více také v sídlech nižší šlechty a v měšťanských domech. Tematická skladba maleb v profánním prostředí vycházela nejčastěji z antické mytologie. Vedle toho se tu rovněž uplatňovaly symbolické, alegorické a emblematické motivy. V průběhu 18. století se v interiérech stále častěji objevovaly motivy žánrové a exotické.

Literatura

Ernst Berger, Quellen für Maltechnik während der Renaissance und deren Folgezeit (XVI. – XVIII. Jahrhundert) in Italien, Spanien, den Niederlanden, Deutschland, Frankreich und England nebst dem De-Mayerne-Manuskript, München 1901; Hans Tintelnot, Deckenmalerei, in: Otto Schmitt – Ernst Gall – Ludwig Heydenreich (edd.), Reallexikon zur deutschen Kunstgeschichte III, Stuttgart 1937, s. 1145–1187; Bohuslav Slánský, Technika malby. Malířský a konservační materiál I, Praha 1953; František Petr, Nástenné maľby, Bratislava 1954; Paul Philippot, Die Wandmalerei. Entwicklung, Technik, Eigenart, München 1972; Paolo Mora – Laura Mora – Paul Philippot, Conservation of Wall Paintings, London 1984; Hermann Bauer, Barocke Deckenmalerei in Süddeutschland, München – Berlin 2000; Manfred Koller, Wandmalerei der Neuzeit, in: Oskar Emmenegger – Albert Knoepfli – Manfred Koller – André Meyer, Reclams Handbuch der künstlerischen Techniken 2. Wandmalerei. Mosaik, Ditzingen 1990, s. 213–398; Ivan Vaněček, Nástěnné malby, Praha 2000.

Externí odkazy

Hans Tintelnot, Deckenmalerei, in: Labor RDK

Autor | autorka

Martin Mádl (ÚDU AV ČR)