Vávra, Lukáš
(asi 20. února 1734, Podlažice – 8. listopadu 1804, Vyšší Brod)
Též Lukas Wawra, do 1769 Martin Wawra. Jihočeský malíř, autor nástěnných maleb a závěsných obrazů.
Pocházel z obce Podlažice ve východních Čechách, kde byl v kostele Nejsvětější Trojice 20. února 1734 pokřtěn jako Martin Josef. Není známo, kde získal malířské vzdělání, pouze hypotetická je možnost, že se tak stalo v malířské dílně rodiny Ceregettiů v nedaleké Chrudimi.
Jeho první doložené umělecké vystoupení je spojeno s regionem jižních Čech, a to s augustiniánským klášterem v Třeboni, pro nějž vytvořil portrét opata Augustina Marka z Bavorova. Zdá se, že v jižních Čechách byl Vávra ve svém mládí poměrně známý. Farář Knapp ze Sverazu mu chtěl zadat zhotovení obrazu pro hlavní oltář farního kostela a pravděpodobně již v té době vzbudil pozornost posledního zlatokorunského opata Bohumíra Bylanského, který tehdy prováděl rozsáhlé barokní adaptace svého kláštera.
V roce 1768 vstoupil Vávra do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, po roce přijal řeholní povolání a řeholní jméno Lukáš (Lukas), kterým od té doby signoval svá díla. Stal se konvršem, cisterciáckým laickým bratrem a v klášteře působil jako sakristán, pomocník kněze, který se stará o paramenta a liturgické nádoby, a především jako malíř. Ve vyšebrodském klášteře prožil Vávra zbytek svého života a tamější opat Hermann Kurz se stal velkým podporovatelem jeho umění.
Za umělecky nejplodnější roky Vávrova života lze označit sedmdesátá léta 18. století. Opat Bylanský ho tehdy přizval k výzdobě presbytáře konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v cisterciáckém klášteře Zlatá Koruna a opat Kurz mu svěřil výzdobu dvou knihovních sálů vyšebrodského kláštera a rozsáhlých prostor tzv. soudní budovy v areálu opatství. V této době vznikla také celá řada závěsných obrazů.
Osmdesátá léta spojená s josefínskou vlnou reforem vnesla do cisterciáckého řádu napětí, které umělecké tvorbě nepřálo. Většina cisterciáckých klášterů byla zrušena, a ačkoli Vyšší Brod zrušení unikl, byl roku 1786 opat Kurz sesazen, klášter byl podřízen dozoru světského administrátora a nesměl přijímat novice, což v podstatě znamenalo jeho postupný zánik. Ve stísněné atmosféře Vávra pravděpodobně tvořil jen závěsné obrazy, které se až na jedinou výjimku (obraz Pieta) nedochovaly.
V roce 1790, za císaře Leopolda II., byla klášteru navrácena právní stabilita, ale umělecké aktivity opatů dál blokovala neutěšená hospodářská situace. Pokud stárnoucí Vávra v této době tvořil, nedochoval se o tom žádný doklad. Zemřel 8. listopadu 1804 na hnisavý zánět průdušek a pohřben byl na farním hřbitově ve Vyšším Brodě.
S osobou a dílem Lukáše Vávry je spojena řada nedorozumění a omylů. Na jejich počátku je portrét opata Augustina Marka z Bavorova, který Vávra vytvořil před svým vstupem do vyšebrodského kláštera a signoval ještě svým křestním jménem Martin. K tomu připojila starší soupisová literatura až překvapivé nepřesnosti v dataci klíčových Vávrových děl (např. Antonín Cechner datuje vznik fresky ve Filozofickém sálu vyšebrodského kláštera rokem 1817). Počáteční chyby pak vedly k mylnému názoru, že v jižních Čechách působili dva malíři Vávrové, z nichž Martin tvořil v polovině 18. a Lukáš v první čtvrtině 19. století (např. Prokop Toman v Novém slovníku československých výtvarných umělců). Jaromír Neumann pak odsun freskařského díla Lukáše Vávry na barokní periferii už jenom stvrdil v publikaci Český barok.
Nápravu přinesla až první desetiletí našeho století. Chyby v dataci byly postupně odstraňovány a badatelské úsilí vyvrcholilo podrobným studiem jeho díla a především archivních materiálů uložených v Historickém archivu vyšebrodského kláštera. Na základě takto získaných poznatků lze Lukáše Vávru charakterizovat jako svérázného eklektika pozdního baroka, který volně kombinoval prvky starší iluzivní architektury s hravostí rokoka. Ve své tvorbě se důsledně přidržoval grafických předloh Andrey Pozza zveřejněných v jeho traktátu o perspektivě, ale dokázal vstřebat i umělecké podněty z prostředí jižních Čech druhé poloviny 18. století – rokokovou dekorativnost a iluzivní pojetí postav, jak se projevovaly v dílech Františka Jakuba Prokyše a především v českokrumlovské tvorbě Josefa Lederera, Hanse Wetschela a Lea Märkla.
Dílo
1770, Zlatá Koruna, klášter cisterciáků, konventní chrám Nanebevzetí Panny Marie, presbytář
Nástěnná a nástropní malba. Mohutná Iluzivní architektura je pokračováním hlavního oltáře s obrazem Nanebevzetí Panny Marie. Figurální složka malby je dílem zlatokorunského konvrše Lukáše Planka, zřejmě s výjimkou starozákonních a novozákonních protagonistů na tribuně architektury, kde kompoziční uspořádání, robustní figurální typy, živá gestikulace postav a jejich odění vykazují typické známky Vávrovy tvorby.
1770 (?), Zlatá Koruna, klášter cisterciáků, konventní chrám Nanebevzetí Panny Marie, presbytář, malba nad náhrobkem Bavora III. z Bavorova (?)
Nástěnná malba bývá připisována Lukáši Plankovi, ale kompoziční řešení a provedení architektury ukazují na součinnost s Lukášem Vávrou.
1772, Vyšší Brod, klášter cisterciáků, tzv. soudní budova, první patro
Tzv. soudní budova, původně úřední budova nebo podle některých názorů budova letního refektáře, je dnes v havarijním stavu, fresky jsou zakryté bedněním a lehkou omítkou. Výjev hlavního sálu je zdokumentován na fotografiích z roku 1975, sondy provedené v deseti menších pokojích prozatím naznačují dekorativní výmalbu rokokovými ornamenty.
Hlavní sál – nástropní a nástěnná malba. Monumentální iluzivní architektura na stropě a stěnách hlavního sálu, doplněná iluzivními figurálními výjevy. Námětem fresky je novozákonní podobenství o královské svatební hostině a svatebním šatě (Mt 22, 1-14). Vávra se soustředil na svatební veselí a momentky převzaté ze světských hodokvasů. Tím dosáhl podobné atmosféry, jakou mají jihočeské schwarzenberské zámečky.
1777 Vyšší Brod, klášter cisterciáků, větší knihovní sál zvaný Teologický
Nástropní malba. Složitá tříposchoďová, bohatě členěná iluzivní architektura je oživena novozákonním výjevem Dvanáctiletý Ježíš v chrámě (L 2, 41-47) s celou řadou iluzivně pojatých figur. V rozích sálu je vyobrazení čtyř evangelistů, volný prostor mezi výjevy vyplňují dekorativní pásy květin.
asi 2. polovina sedmdesátých let 18. století, Vyšší Brod, klášter cisterciáků, menší knihovní sál zvaný Filozofický
Nástropní malba. Palácová architektura a průhledem do kopule, v přední části s mohutným schodištěm a figurální kompozicí protagonistů starozákonního příběhu Šalamounova soudu (1. Kr 3, 16-28). Součástí výzdoby jsou dvě oválné olejomalby Holubice Ducha svatého a Apokalyptický Beránek, které by bylo možné s určitou mírou pochybnosti Vávrovi připsat.
Závěsné obrazy
Ačkoli podle písemných záznamů vytvořil mnoho závěsných obrazů včetně portrétu Augustina Marka z Bavorova, dochoval se jich jen zlomek, a to především: Portrét opata Hermanna Kurze (klášter Vyšší Brod, knihovní chodba, 70. léta 18. století), Glorifikační obraz opata Hermanna Kurze (klášter Vyšší Brod, renesanční chodba, 1773), Pieta (klášter Vyšší Brod, knihvazárna, 1787).
Prameny
SOA Litoměřice, fond Řád cisterciáků Osek, inv. č 186, karton 75, sign. B III. 2; SOA Třeboň – pobočka Český Krumlov, Velkostatek Český Krumlov, sign. 1.3 K ß 7 a; SOA Hradec Králové, fond Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Chrast, okres Chrudim, sign. 915, NOZ 1709–1743; Římskokatolický farní úřad Vyšší Brod, kniha 12, Z 1775–1847; Historický archiv vyšebrodského kláštera, Xaver Maxim Millauer, Catalogus Religiosorum Sacrum Cisterciensium Ordidem Altovadi…profesorum II., sign. HA 116, Num. II.; Historický archiv vyšebrodského kláštera, sign. AL 65 A, Nomina personarum;Historický archiv vyšebrodského kláštera sign. AL 65 A, Series abbatum S. Coronae; Historický archiv vyšebrodského kláštera, sign. AL 65 A, Num. XVIII.; Historický archiv vyšebrodského kláštera, sign. HA 37, Num. VII., karton 68; Historický archiv vyšebrodského kláštera, sign. D Num. I.; Historický archiv vyšebrodského kláštera, sign. HA 65 A; Moderní archiv vyšebrodského kláštera, sign. SP 028. Dokumentace stavebního objektu SO.01. Ateliér Heritas, 2022
Literatura
Raphael Pavel, Beiträge zur Geschichte der Cistsercienser Stifte Reun in Steirmark, Heiligenkreuz-Neukloster, Zwettl, Lilienfeld in Nieder-, Wilhering und Schlierbach in Ober-Oesterreich, Ossegg und Hohenfurt in Böhmen, Mogila bei Krakau, Szczyrzic in Galizien, Stams in Tirol und der Cistercien-serinnen-Abteien Marienthal und Mariensternin der Koen, Xenia Benardina 3, Wien 1891, s. 353; František Mareš – Jan Sedláček, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Třeboňském (= Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do polovice XIX. století X), Praha 1900, s. 74; František Mareš – Jan Sedláček, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském (= Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do polovice XIX. století XLI), Praha 1918, s. 387; Antonín Cechner, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Kaplickém, Praha 1921, s. 374; Dominik Kaindl, Geschichte des Zisterzienserstiftes Hohenfurt in Böhmen, s. l. 1930, s. 99; Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců II, Praha 1950, s. 641; Jaromír Neumann, Český barok, Praha 1974, s. 185; Martin Mádl – Štěpán Vácha, Barokní nástěnné malby ve Zlaté Koruně, in: Martin Gaži (ed.), Klášter Zlatá Koruna. Dějiny – památky – lidé, České Budějovice 2007, s. 266–294 (293); Martin Gaži, Výzdoba knihovny a letního refektáře ve vyšebrodském klášteře druhé poloviny 18. století, Památky jižních Čech 7, 2016, s. 115–136; Martin Gaži, Osvícenství zdola a kláštery v českých zemích tereziánské a Josefínské doby, in: Ivo Cerman (ed.), Habsburkové 1740–1918, Praha 2016, s. 148–150; Milan Hlinomaz – Ján Trnka, Glorifikační obraz vyšebrodského opata Hermanna Kurze, Epigraphica et Sepulcralia 13 (Fórum epigrafických a sepulkrálních studií. Sborník 21. Mezinárodního zasedání k problematice sepulkrálních památek), Praha 2022, s. 299–316; Anežka Holasová, Freskařské dílo Lukáše Vávry v jižních Čechách (diplomová práce, Katolická teologická fakulta, Univerzita Karlova), Praha 2023.
Autor | autorka
Anežka Holasová (Ústav dějin křesťanského umění KTF UK)