Pešina z Čechorodu, Jan Ignác

(pokřtěn 28. ledna 1674, Praha – 16. června 1746, Praha)

Též lat. Joannes Pessina, něm. Johann Ignaz Pessina von Cžechorod. Malíř na Malé Straně v Praze, autor figurálních nástěnných maleb a malované architektury.

Syn Jiřího Ignáce Pešiny z Čechorodu, registrátora zemských desk, který byl synovcem kapitulního děkana katedrály sv. Víta Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu (1629–1680), významného dějepisce a spisovatele. Jan Ignác Pešina používal predikát po svém prastrýci a otci (Zelený 1884, s. 176–177).

Kolem roku 1697 se umělec školil v Praze u Petra Brandla (1668–1735), který stál mimo malířský cech. Malostranský cech považoval Brandla za štolíře a kvůli tomu, že přijal Pešinu do učení, s ním vedl spor (Bernger 1914, s. 354; Neumann1968, s. 13, 60; Prokop 2006, s. 34). Vedle toho se Pešina pravděpodobně vyučil freskové malbě u pražského freskaře Jana Jakuba Stevense ze Steinfelsu (1651–1730). S Brandlem i se Steinfelsem pak na některých projektech spolupracoval.

Dne 23. listopadu 1700 se Jan Ignác Pešina oženil v malostranském kostele sv. Václava s Dorotou Polyxenou, dcerou Martina Albla (Elbla) a vdovou po Benediktu Spinetovi (kolem 1656–1694), ticinském, v Praze usazeném zednickém mistru a políru. Svědky při svatbě byli ticinský, v Praze usazený polír a stavitel Giovanni Battista Fontana (†1707), Valentin Norbert Bridl, Joannes Spineti, nejspíše příbuzný zesnulého Benedikta a snad také zedník, a Jan Schreter, který byl kapelníkem v katedrále sv. Víta. Dne 19. března 1702 byla pokřtěna dcera manželů Pešinových, Marie Josefa. Další dceru, Barboru Lucii, pokřtili 6. prosince 1704. Kmotrou se stala Markéta Torová, svědky pak Markéta Soldatová, zřejmě dcera architekta Martina Allia a manželka štukatéra Tommasa Soldatiho, Alžběta Lunová a pánové Antonio Lurago a Antonio Canevale, tedy zřejmě stavitelé Giovanni Antonio Lurago (1653–1727) a Giacomo Antonio Canevale (1660–1731) (Dlabacž 1815, II / sl. 447; Zelený 1884, s. 176–177; Podlaha 1921, s. 281).

K 21. září 1701 je Jan Ignác Pešina uveden jako člen malostranského malířského cechu. Žil v domě „U zeleného stromu“ na Újezdě (Toman 1950, s. 261).

V roce 1710 se Pešina spolu s malířem Steinfelsem a dalšími pražskými umělci zapojil do výzdoby vévodské rezidence ve württemberském Ludwigsburgu, kde se uplatnil jako štafíř (Bidlingmaier – Kotzurek – Merten 2004, s. 19, 190).

V roce 1717 obdržel Pešina125 zl. za namalování oltáře u dveří kostela sv. Markéty při benediktinském klášteře v Břevnově („… von Mahlung deß Altars bey der Kirchen Thür“). Jednalo se nejspíš o malovanou architekturu oltáře sv. Otmara. Další honorář, 100 zl., byl malíři vyplacen v září a 8. října 1718, a to zřejmě za oltář sv. Václava. Dne 27. září 1719 se platilo Janu Jakubu Stevensovi ze Steinfelsu 125 zl. za malovaný oltář sv. Benedikta, 10. října téhož roku pak Steinfels obdržel tutéž částku za oltář Panny Marie Bolestné. Olejové obrazy na oltáře dodal v roce 1719 Petr Brandl (Mádl 2016, s. 106, 162–164, č. kat. Ia/6.a1–4).

Někdy před rokem 1737 Pešina podle všeho pracoval pro hraběte Šternberka, a to nejspíše Františka Leopolda ze Šternberka (1680–1745), prezidenta české komory. Lze zvážit, zda Pešina nepůsobil dočasně na šternberském panství Zelená Hora u Nepomuku, neboť v roce 1723 se v Nepomuku narodil malíř František Ondřej Pešina (1723–1790), který podle Jahna údajně rovněž pocházel z příbuzenstva Tomáše Pešiny z Čechorodu (Zelená Hora patřila ovšem Šternberkům jen do roku 1726, kdy ji prodali Martinicům).

Dne 1. října 1737 hrabě Šternberk malíře Pešinu doporučil Georgu Antonu Schmidtovi, hejtmanovi panství Orlík, které patřilo švagrovi Františka Leopolda ze Šternberka knížeti Adamu Františku ze Schwarzenbergu (1680–1732). Pešina nabídl, že za 100 zl. namaluje iluzivní oltář v presbytáři kostela sv. Klimenta v Mirovicích. Hejtman se v odpovědi z 20. října omluvil, že je kostelní jmění stavbou kostela zadluženo a orlické panství bez prostředků. Hrabě Šternberk 29. října vyjádřil naději, že výsledek příštího roku bude příznivější. V březnu 1738 se o vytvoření malovaného oltáře znovu jednalo s Pešinou, který byl vedle toho pověřen vytvořením obrazu pro kostelní korouhev. V souvislosti s nástěnnou malbou Pešina prostřednictvím solicitátora Martina Antona Stohla 18. března 1738 vysvětlil, že jde jednak o fresku či nástěnnou malbu oltářní architektury, jako je tomu v kostele sv. Klimenta na Starém Městě v Praze (malba Jana Hiebela), s pozlacenými ozdobami na sloupech, za kterou malíř tentokrát požadoval přinejmenším 150 zl., jednak o malbu středního oltářního obrazu provedenou na dřevěné desce. Pešina se pro daný účel chystal zhotovit kresebný návrh. Na to hejtman 24. března 1738 odpověděl, že zakázku chápe jako jedinou práci, tedy zhotovení fresky, a požádal Pešinu, aby nic dalšího nechystal. Mirovický farář Vít Václav Kamlach mezitím navrhl hejtmanovi, aby malbu oltáře svěřil sušickému malíři Janu Kašparu Schmidtgunsterovi. Ten nabídl namalovat oltář za 120 zl. a práce mu nakonec byla svěřena. K jejímu proplacení došlo v roce 1739 (Kořán 1967, s. 417–418, 420–421, pozn. 30–34; Preiss 1989, s. 549).

Ve starší literatuře bývají nástropní některé malby Jana Ignáce Pešiny z Čechorodu nesprávně připisovány Františku Ondřeji Pešinovi, malíři květinových zátiší a dekorativních krajinomaleb (srov. Kuchynka 1912).

Dílo

1710, Ludwigsburg (Baden-Württemberg), rezidence vévody Eberhadta Ludwiga

Podíl na výzdobě corps de logis rezidence vévody Eberharda Ludvíka Württemberského (1676–1733), zlacení reliéfů na stropě a ozdobného nástavce krbu v zrcadlovém kabinetu.

1711 (?), Svatý Jan pod Skalou, klášter benediktinů, kostel sv. Jana Křtitele

Výjevy ze života bl. Ivana, čeští patroni a další motivy, malby na dřevěné klenbě nad chórem a lodí a na hudební kruchtě, z velké části zaniklé (hypoteticky připsáno na základě srovnání s jinými malbami) (Mádl 2016, 809–810, 819–823, č. kat. XXIa/1.a–3.b).

1717 (?), Praha – Hradčany, Loreta, kaple sv. Františka

Sv. František Serafínský na ohnivém voze a chiaroscurové medailony s výjevy ze života sv. Františka, nástropní malba. Datováno chronogramy ve třech latinských nápisech (autorství nejisté, hypoteticky připsáno na základě srovnání s jinými malbami). Oltářní obraz do kaple dodal v roce 1718 Pešinův učitel Petr Brandl.

1717–1718, Praha – Břevnov, klášter benediktinů, kostel sv. Markéty

Iluzivní architektura oltářů sv. Otmara a sv. Václava (olejové obrazy na oltáře dodal Petr Brandl)

asi dvacátá léta 18. století, Praha – Bílá Hora, poutní areál Panny Marie Vítězné

Andílci s trofejemi (podle grafické předlohy Samuela Bottschilda), nástropní malba v jídelně kněžského domu, signatura na malované kartuši: „J. Pessina f.“

kolem 1725, Sedlec (Praha-východ), kaple Nejsvětější Trojice

Oslava Nejsvětější Trojice (symbolicky znázorněné motivem Boží Prozřetelnosti v podobě oka v trianglu) s anděly, na pasech Stigmatizace a Oslava sv. Františka z Assisi a medailony se sv. Ignácem z Loyoly (?) a sv. Františkem Xaverským (malby na pasech silně poškozené a přemalované). Podle starších záznamů byla malba údajně signována dnes nedochovaným nápisem „F. Pessina fecit.“ a spojována se jménem malíře Františka Ondřeje Pešiny (1723–1790), který se specializoval na malbu zátiší (Kuchynka 1912, s. 139; Pešina Frant. Ondřej, in: Toman 1950, s. 261). U signatury však mohlo jít o chybné čtení přeškrtnutého písmene „J“ (srov. Pešinovu signaturu malby na Bílé Hoře). Stylově je sedlecká malba blízká fresce v kostele Nejsvětější Trojice v Havlíčkově Brodě. Zdá se, že malba v Sedlci vznikla bezprostředně po zbudování kaple a nemohla tedy být dílem Františka Ondřeje Pešiny.

1731, Havlíčkův Brod (dříve Německý Brod), kostel Nejsvětější Trojice

Oslava Nejsvětější Trojice s anděly a boj archanděla Michaela s ďábly (část kompozice podle Michelangelova Posledního soudu), chiaroscurové medailony se starozákonními motivy, nástropní fresková malba v osmiboké kupoli kostela. Pod medailonem s motivem prvotního hříchu uvedena latinská jména děkana (fundátora kostela) P. Jana Víta Seidla a malíře Jana Ignáce Pešiny a letopočet: „IOANNES BAPTISTA VITVS SAIDL, fieri fecit, / IOANNES PESSINA PINXIT / 1731.“ Připojen údaj o obnově: „Renovat: MDCCCLXXXVII“. Malba restaurována Evou Vymětalovou v roce 2023 (Kořán 1967, s. 420, pozn. 30; Poche 1977, s. 358).

Obořiště, klášter pavlínů

dva obrazy Ecce Homo

Literatura

Gottfried Johann Dlabacž, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien II, Prag 1815, sl. 447; Václav Vladimír Zelený, Tomáš Pešina z Čechorodu. Životopisná studie, Praha 1884, s. 176–177; Václav Vladimír Zelený, Tomáš Pešina z Čechorodu. Životopisná studie (Dokončení), Časopis Musea Království českého 60, Praha 1886, s. 554–582 (581); Rudolf Kuchynka, Příspěvky pro slovník českých umělců (Dokončení), Časopis Společnosti přátel starožitností českých 20, 1912, s. 139–141 (139); Paul Bergner, Extrakt des Prag-Kleinseitner Maler-Protokolls, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 52, 1914, s. 348–358 (354); Antonín Podlaha, Materialie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách, Památky archeologické 32, 1921, s. 271–287 (281); Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců II, Praha 1950, s. 261; Jaromír Neumann, K začátkům Brandlova malířského vývoje, Umění 3, 1955, s. 93–128 (108); Ivo Kořán, Mirovický kostel sv. Klimenta v baroku, Umění 15, 1967, s. 410–421 (417–418, 420–421, pozn. 30–34); Jaromír Neumann, Petr Brandl 1668–1735 (katalog Národní galerie v Praze), Praha 1968, s. 60–62, č. kat. 14; Emanuel Poche (ed.), Umělecké památky Čech I [A/J], Praha 1977, s. 368; Pavel Preiss, Malířství vrcholného baroka v Čechách, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s. 540–611 (549); Milada Vilímková – Pavel Preiss, Ve znamení břevna a růží. Historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově, Praha 1989, s. 212; Rolf Bidlingmaier – Annegret Kotzurek – Klaus Merten (edd.), Schloss Ludwigsburg. Geschichte einer barocken Residenz, Tübingen 2004, s. 19, 190; Jaroslav Prokop, Petr Brandl. Životní a umělecký epilog 1725–1735, Praha 2006, s. 34; Martin Mádl, Praha – Břevnov. Klášter s kostelem sv. Markéty, in: Martin Mádl – Radka Heisslerová – Michaela Šeferisová Loudová – Štěpán Vácha a kol., Barokní nástěnná malba v českých zemích. Benediktini I, Praha 2016, s. 100–311 (105–106, 162–164, č. kat. Ia/6.a1–4); Martin Mádl, Svatý Jan pod Skalou. Klášter s kostelem Narození sv. Jana Křtitele, in: Martin Mádl – Radka Heisslerová – Michaela Šeferisová Loudová – Štěpán Vácha a kol., Barokní nástěnná malba v českých zemích. Benediktini II, Praha 2016, s. 804–837 (809–810, 819–823, č. kat. XXIa/1.a–3.b); Martin Mádl – Michaela Šeferisová Loudová, Malíři ve službách benediktinských klášterů a jejich představených, in: Martin Mádl – Radka Heisslerová – Michaela Šeferisová Loudová – Štěpán Vácha a kol., Barokní nástěnná malba v českých zemích. Benediktini I, Praha 2016, s. 89–98 (91).

Externí odkazy

Národní památkový ústav | Památkový katalog, Kostel Nejsvětější Trojice

Autor | autorka

Martin Mádl (ÚDU AV ČR)