Zimprecht, Matěj

(1624, Mnichov – pohřben 4. srpna 1680, Praha)

Též Matthias Czimprecht, Czymbrecht, Simbrecht, malíř figuralista, především autor oltářních obrazů. Nejstarší syn Petera Zimprechta a jeho manželky Ursuly.

Narodil se ve služebném bytě při dvoře bavorského kurfiřta Maxmiliána I. v Mnichově. Jeho otec byl u dvora zedníkem a od roku 1633 služebníkem, starajícím se o osobní zavazadla kurfiřtovy rodiny. Pravděpodobně otec sjednal synovi vyučení se u tamního dvorního malíře Caspara Amorta (1612–1675), k němuž Matěj nastoupil 10. srpna 1640, základům malířského řemesla se učil u Hanse Donauera. Výuční list my byl vystaven roku 1646.

Po roce 1646 se Matěj Zimprecht vydal na tovaryšskou cestu, na níž je doložen roku 1650 ve Štýrském Hradci). Nepochybně pobýval také v Itálii, kde pod vlivem aktuální římské malby (Pietra Cortony) zformoval svůj výtvarný styl.

Od roku 1655 je Matěj Zimprecht doložen v Praze, kde až do roku 1667 působil ve službách hraběte Václava Michny z Vacínova jako soukromý malíř. Poté se usadil na Novém Městě pražském a stal se představeným tamního malířského cechu. Od té doby lze sledovat jeho malířskou činnost soustavněji – dodával oltářní obrazy pro tamní kostely (farní chrámy sv. Štěpána a sv. Jindřicha), ale také na Malou Stranu (chrám Panny Marie Vítězné), byl také autorem portrétů a velmi ceněných galerijních kusů, o kterých se až na výjimky dovídáme pouze ze sbírkových inventářů. Podle jediné návrhové kresby Hérakla, vítězícího nad lernskou hydrou, jsou známa témata z antické mytologie[1], další neznámé obrazy zachytil ve svých kresbách Jan Rudolf Špork. Z písemných zpráv jsou známy nedochované oltářní obrazy z kostela v Nepomuku, snad i v Kolíně.[2] Matěj Zimprecht zemřel předčasně na mor (stejně jako jeho mladší bratr Petr, rovněž malíř v Praze) a 4. srpna 1680 byl pohřben v novoměstském kostele sv. Štěpána. Nestihl již splnit zadanou zakázku na oltářní obraz sv. Jindřicha pro novoměstský kostel sv. Jindřicha.

Svým barevně svěžím, vpravdě barokním projevem, silně poznamenaným italskou (cortonovskou) malbou, směřoval dál než jeho starší současník Antonín Stevens a současně představoval antipod k výrazově soustředěnějšímu a světelně dramatičtějšímu Karlu Škrétovi. Jeho smrtí při velké morové epidemii v roce 1680 končí epocha prvních tvůrců barokního slohu v Čechách, současně jeho dílo představuje spojovací článek ke generaci nastupující v posledních desetiletích 17. století, Janu Jiřímu Heinschovi, Janu Rudolfu Bysovi, Janu Kryštofu Liškovi a Michaelu Václavu Halbaxovi.

Dílo

1669, Praha – Staré Město, kostel sv. Štěpána

hlavní oltář, obraz Ukamenování sv. Štěpána, v nástavci obraz Nejsvětější Trojice

Literatura

Radka Tibitanzlová – Štěpán Vácha, Pražský malíř Matěj Zimprecht (1624–1680). Životopis umělce v limitech historické paměti, Umění 60, 2012, s. 255–280; Štěpán Vácha – Radka Heisslerová, Ve stínu Karla Škréty. Pražští malíři v letech 1635–1680. Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess, Matěj Zimprecht, Praha 2017.

Autor | autorka

Štěpán Vácha (ÚDU AV ČR)

Matěj Zimprecht, Karel Kunata Dobřenský z Dobřenic, 1677 (Muzeum Vysočiny, Jihlava)
Matěj Zimprecht, Ukamenování sv. Štěpána, obraz na hlavním oltáři, kostel sv. Štěpána, Praha – Nové Město, 1669

Napsat komentář