Willmann, Michael Lucas Leopold
(26. září 1630, Královec – 26. srpna 1706, Lubuš)
Slezský malíř nástěnných maleb, závěsných a oltářních obrazů, usazený krátce v Praze, později v Lubuši.
Čtvrté dítě protestantského malíře Christiana Petera Willmana (? –1655), v jehož dílně se také vyučil. Asi v roce 1650 odcestoval na studijní cestu do Amsterdamu. Zde studoval jako samouk, mimo ateliéry známých umělců. V druhé polovině šedesátých let se krátce usadil v Praze, kde mimo jiné studoval obrazy z hradčanské obrazárny.
21. října 1660 přijel do Lubuše na pozvání cisterciáckého opata Arnolda Freibergera a usadil se zde do konce života. Dne 26. října 1662 si vzal za ženu Helenu Reginu Liškovou a 22. května 1663 konvertoval ke katolicismu.
26. ledna 1664 se mu narodila první dcera Marie Magdalena. Poté následovaly další čtyři děti: Anna Elisabeth (18. listopadu 1665), první syn Michael Leopold (16. listopadu 1669), Anna Sophia (7. května 1673) a Helena Regina (21. srpna 1675).
Michael Willmann zemřel 26. srpna 1706 v Lubuši. Je pohřben v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie.
Michael Willmann byl nevlastním otcem českého malíře Jana Kryštofa Lišky (1650–1712) (Liška byl synem Heleny Reginy z předchozího manželství). V letech 1664–1670 se Liška učil ve Willmanově dílně v Lubuši. Willmann mu také zaplatil studijní cestu do Itálie, kterou Willmann nikdy navštívil.
Willmann v Lubuši založil vlastní dílnu, která realizovala jeho početné zakázky jak pro lubušský klášter, tak pro slezskou, moravskou a českou katolickou šlechtu, představitele církve, církevní řády a náboženská bratrstva. Dílna byla aktivní až do roku 1723, kdy se jeho vnuk Jiří Vilém Neunhertz (1689–1749) odstěhoval do Prahy. Michael Willmann byl velmi plodným umělcem s efektivně zařízeným dílenským provozem. Spolu se svými dílenskými spolupracovníky vytvořil více než 500 děl (296 dochovaných, 122 připsaných dílně/okruhu a alespoň 273 ztracených či zničených děl).
Profesní i finanční úspěch Willmanna je dán do značné míry také jeho vysokou uměleckou přizpůsobivostí. Rembrandtovskou ruwe manier, jejíž znalost si přivezl ze svého amsterdamského pobytu, později vystřídala benátská skicovitá malba, pravděpodobně inspirovaná díly Benátčanů v hradčanské obrazárně, avšak se stálým využíváním kompozičních námětů po vzoru Rubense či Van Dycka. V pozdějších letech byla jeho tvorba více ovlivněna soudobou italskou malbou. Její znalost Willmannovi zprostředkovaly kresby Jana Kryštofa Lišky, které mu nevlastní syn zasílal přímo z Itálie. V devadesátých letech si Willmann osvojil také techniku nástěnné malby (al fresco), pravděpodobně díky slezskému malíři švédského původu Karlu Dankwartovi (? –1704), který pracoval pro lubušského opata.
Dílo
1660, Praha, Strahovský klášter, kostel Nanebevzetí panny Marie
boční oltářní obraz Klanění pastýřů
1692/93, Pardubice, kostel sv. Bartoloměje
hlavní oltářní obraz Umučení sv. Bartoloměje
1692, Žďár nad Sázavou, klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie
hlavní oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie
1693/94, Litvínov, kostel sv. Michaela Archanděla
hlavní oltářní obraz Pád rebelujících andělů, obraz v nástavci hlavního oltáře Nejsvětější trojice
1695, Chrást, kostel Nejsvětější trojice
boční oltářní obrazy Sv. Jan Křtitel a Svatá rodina se sv. Janem Křtitelem
1700/03, Sedlec, klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie
obrazy Umučení svatých Filipa a Jakuba, Umučení sv. Václava, Umučení 500 cisterciáků a kartuziánů v Sedleci v roce 1421
1692, Lubuš (Lubiąż), cisterciácký klášter, dům opata
fresková výzdoba bývalého letního refektáře
1693, Lubuš (Lubiąż), klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie
fresková výzdoba kaple Knížat a kaple sv. Bernarda
1692–1695, Křesobor (Krzeszów), kostel sv. Josefa
fresková výzdoba kostela
Zastoupení v muzeích a galeriích
Muzeum Narodowe we Wrocławiu, Vratislav; Muzeum Narodowe w Warszawie, Varšava; Národní galerie, Praha; Moravská galerie, Brno; Lobkowiczké sbírky, Nelahozeves; Alte Galerie, Štýrský Hradec
Literatura
Joachim von Sandrart, Academia nobilissimae artis pictoriae, Nuremberg 1683, s. 393–394; Gottfried Johann Dlabacž, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien III, Praha 1815, s. 374–375; Ulrich Thieme – Felix Becker (edd.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler: von der Antike bis zur Gegenwar XXXVI, Leipzig 1947, s. 32–34; Augustin Knoblich, Leben und Werke des Malers Michael Lucas Leopold Willmann 1629–1706. Ein Beitrag zur Kunstgeschichte Schlesiens, Breslau 1868; Constantin von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich LVI, Wien 1888, s. 194–196; Colmar Grünhagen, Willmann, Michael Lucas Leopold, in: Allgemeine Deutsche Biographie XLIII, Leipzig 1898, s. 301; Ernst Kloss, Michael Willmann: Leben und Werke eines deutschen Barockmalers, Breslau 1934; Konstanty Kalinowski, Barock in Schlesien. Geschichte, Eigenart und heutige Erscheinung, München 1990, s. 69–74; Hubertus Lossow, Michael Willman (1630–1706). Meister der Barockmalerei,Würzburg 1994; Michal Šroněk, Willmann Michal Leopold, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II, Praha 1995, s. 973; Andrzej Kozieł, Michael Willmann’s way to “the heights of art in his early drawing”, in: Bulletin of the National Gallery in Prague 7–8, 1997–1998, s. 54–66; Andrzej Kozieł, “Protestancki Willmann”. O obrazach Michaela Willmanna dla protestanckich fundatorów, in: Jan Harasimowicz (ed.), Sztuka i dialog wyznan w XVI i XVII wieku, Warszawa 2000, s. 339–349; Andrzej Kozieł – Beata Lejman (edd.), Willmann i inni. Malarstwo, rysunek i grafiki na Śląsku i w krajach ościennych w XVII i XVIII wieku, Wrocław 2000; Andrzej Kozieł, Rysunki Michaela Willmanna (1630–1706), Wrocław 2000; Jaromír Neumann, Neznámé dílo Michaela Willmanna, Umění 49, 2001, s. 19–32; Andreas Klimt, Michael Lucas Leopold Willmann,in: Günter Meissner (ed.), Saur. Allgemeines Künstlerlexikon. Die bildenden Künstler aller Zeiten und Völker X, München 2000, s. 565; Andrzej Kozieł, Art and Art Promotion. On the Function of Michael Willmann’s Etchings,in: Mateusz Kapustka – Andrzej Kozieł – Piotr Oszczanowski (edd.), Niderlandyzm na Śląsku i w krajach osciennych, Wroclaw 2003, s. 339–351; Andrzej Kozieł, “Famoso pittore Willmann”. Recepcja twórczości Michaela Willmanna w Czechach i na Morawach, in: Zofia Tarajło-Łipowska – Jarosław Malicky (edd.), Wrocław w Czechach – Czesi we Wrocławiu. Literatura – język – kultura, Wrocław 2003, s. 314–321; Rüdiger Grimkowski, Michael Willmann: Barockmaler im Dienst der katholischen Konfessionalisierung. Der Grüssauer Josephszyklus, Berlin 2005; Andrzej Kozieł, Angelus Silesius, Bernhard Rosa i Michael Willmann, czyli sztuka i mistyka na Śląsku w czasach baroku, Wrocław 2006; Andrzej Kozieł, Rembrandt van Rijn and Michael Willmann, or a story of dispelling a certain myth, Rocznik Historii Sztuki XXXIII, Warszawa 2008, s. 153–176; Alena Volrábová, Nebeské světlo: kresby a grafiky Michaela Leopolda Willmanna, Praha 2009; Andrzej Kozieł, Michael Willmann i jego malarska pracownia, Wrocław 2013; Andrzej Kozieł (ed.), Malarstwo barokowe na Śląsku, Wrocław 2017; Andrzej Kozieł, Michael Willmann (1630–1706) – śląski mistrz malarstwa barokowego, Wrocław 2019; Piotr Oszczanowski (ed.), Willmann: opus magnum, Wroclaw 2020; Andrzej Kozieł, How to exhibit a human mummy in a former monastery? The case of the body of Michael Willmann (1630–1706), Muzeológia a kultúrne dedičstvo 8, 2020, č. 4, s. 95–105.
Autor | Autorka
Maxmilián Magna